December 2015

Stíny v mysli, 01

18. december 2015 at 21:31 | Simonnies |  Stíny v mysli

1. kapitola

Myslela jsem, že sním.
Seděla jsem na strmém kopci u horského jezera a pozorovala odraz na hladině. Hvězdy. Tisíce zářivých hvězd. Zasněně jsem si povzdechla a přitiskla si kolena k hrudi.
Jaké by to asi bylo, být hvězda? Jaké by to bylo, kdybych nemusela poslouchat absolutně nikoho a svítila bych si podle sebe? Nebuď hloupá, okřikla by mě Camrinna, kdyby mi viděla do hlavy. Jenže ona mi do hlavy nevidí. To nikdo. Nikdo neví, že bych si přála odtud vypadnout.
Pročísla jsem si své tmavě hnědé vlasy a znovu se vrátila k myšlence, po kom jsem je zdědila. Po tátovi, odpověděla jsem si okamžitě. Máma měla vlasy blonďaté- což bylo u mensů trochu neobvyklé. Mensové jsou tajemné bytosti, které ovládají živlovou magii a svou energii k potřebě ovládání svého živlu nebo prostě bytí vstřebávájí z měsíčního svitu.
Myslete si o nich co chcete, ale já vím svoje. Většina z nich jsou nechutní maniaci, kteří nejradši dělají zatoulaným chudákům ze života peklo. Jak? Jediným pohledem vám přivedou děsivé halucinace. Někteří jsou natolik dobří, že vám z mysli vyčtou ty nejhorší vzpomínky a váš strach použijí proti vám. Ti mírumilovnější vám jenom vymažou paměť a dezorientovaného vás pošlou hodně daleko od kmene.
A taky jsou tu mensové, co prosazují kradení krásných snů. Je to bolestivé, zvrácené a pro slabší povahy dokonce smrtelné.
Jenže na to nemůžu vůbec nic namítat. Taky patřím mezi ně. Mezi mensy.
Možná čekáte, že jsem nadšená. Že to miluju, že magie a věci ohledně ní jsou vážně dokonalé, že nežiju tak stereotypním životem, jako lidé. Haha. Jste na omylu. Kdybych mohla, s jedním z vás bych svůj život prostě vyměnila.
Nikomu jsem nikdy o svých trápeních nepověděla. Nikdo by mi stejně nepomohl, a co víc, náš vůdce, Garidan, by mě mohl vykázat, kdyby se dozvěděl, že se mi to všechno tak příčí. Vykázání by byl ten nejslabší trest. Mohl by mě třeba donutit, abych se okamžitě provdala za jeho "perfektního" synovce, Oriona. Orionovi bylo před týdnem dvacet let, což znamená v našem kmenu pro chlapce dospělost a čas na ženění. Blé. Pro dívku to je ještě horší- ty se vdávají už v sedmnácti. Takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi teď Garidan poklepal na ramínko s tím, že se mám jít domů převléct do svatebního.
Zafoukal studený vítr a já ho hned zvednutím ruky utišila. Mým živlem je vítr, což je v naší komunitě dost neobvyklý živel. Hodně mensů ovládá vodu nebo zemi. Oheň už sice není tak častý, ale pořád je jeho uživatelů dostatek. Zato mensy, kteří ovládají vítr, bych mohla napočítat na prstech jedné ruky.
A to už někteří z nich vlastně zemřeli.
Znovu jsem se zahleděla na vodní hladinu a pokusila se napočítat všechny hvězdy, které se zde odrážely. Deset, dvacet, padesát? Bylo jich hrozně moc. Vzpomněla jsem si, co mi vždycky říkala máma před spaním, když jsem byla malá: Budu tě milovat do doby, než všechny hvězdy na nebi nevyhasnou. Teď, když jsem starší, už mi to vlastně vůbec neříká. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat.
Tak krásná noc. Tak zářivý měsíc. Zvedla jsem hlavu k nebi a zavřela oči. Okamžitě jsem pocítila to sladké mravenčení. Otevřela jsem oči a pohlédla na svou paži. Ten kratičký okamžik mi zcela stačil na to, abych zaznamenala, že moje kůže pobledla, zaleskla se a pak se vrátil její obvyklý odstín.
"Mallory!" zahřměla Camrinna a hned na to jsem ucítila její ruku na mém rameni. Prudce mě otočila k sobě. Její modré vlasy ve tmě krásně zářily. Použila jsem vítr, abych jí je trošku rozcuchala.
"Mallory, přestaň! Co tu vlastně děláš?" vyptávala se a urovnávala si své dokonalé prameny.
"Copak jsem se nemohla jít na chvilku projít, Cam?" zeptala jsem se usměvavě a stoupla si.
"Ach, Mallory!" vzdychla a dramaticky zavrtěla hlavou, "za chvíli vychází slunce."
"No a?" Zeptala jsem se otráveně. "Jsme snad upíři, nebo co?"
"Nedělej si srandu. Garidan tě bude hledat. Víš, že má o tebe strach."
Suše jsem se zasmála. "Má strach, že udělám něco neodpustitelného a zkazím pověst Orionovi."
Zase zavrtěla hlavou a nechala mou jedovatou poznámku být. "Musíš se hned vrátit."
Tak jsem teda šla s ní. Naposledy jsem se podívala na jezero a na odraz hvězd a potom už se nechala odvést svou kamarádkou zpět do vesničky.
Prošly jsme branami a tiše se proplížily kolem domku stráží. Vesnička byla tichá a tma děsivá. Camrinna mě doprovodila až domů, kde jsem po špičkách došla až do koupelny, umyla se a potom se vydala do svého pokoje. Tam jsem za sebou zamkla a ulehla do postele.
V pokoji bylo šero, ale stejně jsem si mohla prohlédnout, díky svému skvělému zraku, moje vlasy pěkně zblízka. Komu se ještě podobám?
Svého tátu jsem nikdy nepoznala. V životě jsem ho neviděla. Máma o něm nechce mluvit, protože potom pláče a je nevrlá. Vzpomínky na tátu jí působí bolest. Když jsem se zas ptala Oriona, jestli ví, kdo je můj otec, řekl: "Jeden pitomec. Nikdo zajímavý."
Tehdy jsem měla nutkání ho něčím praštit.
Každopádně, nic z toho, co jsem o tom muži slyšela, mi moc nepomohlo. Ani jsem nevěděla, jak se s mámou poznali. Jednou jsem z jejího povídání o mém narození vyrozuměla, že poprvé se se mnou prošla tam, kde se s mým tátou poprvé políbili. Poprvé se se mnou prošla, když mi byly dva týdny, takže si toho teda moc nepamatuju, ale myslím, že to bylo k Divoké řece.
Nad tímto přemýšlením jsem nakonec usnula. Zdálo se mi o hvězdách a o měsíci. V tom snu jsem byla normální holka, která se v noci prochází se svými lidskými kamarády, smějeme se a hledíme na noční oblohu.

Sen jsem si užívala, dokud mě neprobudil rozruch.

Stíny v mysli

18. december 2015 at 20:19 | Simonnies |  Stíny v mysli
Hello guys!
Takže, nakonec jsem se rozhodla úplně zrušit mé předchozí plány s povídkami o dívce jménem Adrianna a přepsala jsem celou osnovu příběhu. Takže namísto obyčejných školských lásek apod. jsem si pro vás připravila nějaký ten nový fantasy svět :)
Možná se budu opakovat po jiných autorech, co se týče milostných trojúhelníků, nebo dokonce čtverců, ale přitom se pokusím vytvořit takový svět, který ještě moc lidí nenapadl... No, přiznávám, to asi nebude možné.
A ještě předtím než začnu přidávat jednotlivé kapitoly (nevím, jak často, teď budou Vánoce, takže bych teoreticky mohla mít nějaký ten týden čas, ale nevím, nevím. Za chvilku přijímačky, samé testy, projekty, úkoly...), tak si tady představíme některé "hrdiny" příběhu a celkový obsah.
Fotečky na dream cast jsem "šlohla" z google obrázků, takže se předem omlouvám za "porušení autorských práv", lidi!
Více v celém článku.

Anglie!

12. december 2015 at 19:45 | Simonnies |  Deníček
Hello people!
No, takže, zase jsem dlouho nepsala. Což mě trochu mrzí, ale poslední dobou absolutně nemám čas, učení, akce a podobně :(
A ještě jedna věc, o které teď chci napsat :) ANGLIE!
Ano. Z naší školy vybrali 10 lidí na týdenní zájezd do Anglie a já jsem byla mezi nimi, což je prima :D. Jeli jsme v sobotu ráno, cesta trvala 25 hodin. Uf. Jely ještě další dvě školy a průvodkyně ze Slovenska. Z naší třídy vybrali jenom mě, dvě kamarádky a jednoho spolužáka. Takže taková čtverka :)..
Docela jsem se bála cesty a toho, že něco pokazím, že se něco stane (stalo se, ale nešlo o život- no, jak se to vezme), ale opravdu to tam bylo úžasné!
Projeli jsme Německo, Belgii, Francii (Calais, na benzínce byli běženci, takže jsme si museli dávat pozor a s kamarádkou jsme radši ani nevycházeli z autobusu) a potom hurá do Portsmouthu.
Nákupy v Primarku a Starbucks, návštěva akvárka, Spinnaker Tower, Stonehenge, Salisbury Cathedral, Londýna (!), Transport muzea... :) dokonalé! :D
A taky docházka do školy, že... :)
K tomu naše čtyčlenná parta napsala báseň pro naši průvodkyni báseň, kterou zveřejním později :))
Jo a to, co se stalo :D
Úterý ( myslíš, že když mám záchvat, můžu jít nahoru? )
Večeře v hostitelské rodině, nugetky. Pohodička, až jsem najednou dostala menší astm. záchvatek :D a já na friendku: Hele, myslíš, že když mám záchvat, můžu jít nahoru, ehr-ehr, pro sprej?
Ta po tom žebříku (bydleli jsme v podkroví) vyběhla jak lasička :DDDDDD
Středa (sakra, kde mám mobil?!)
No, zapomněla jsem si mobil.
Čtvrtek 01- Naliješ mi prosím do toho vršku vodu?
Otázka v autobuse. Domyslete si.
Čtvrtek 02- Perlivá voda
Koupily jsme si (já a kamarádka) perlivou minerálku. Na London Eye jsme dostaly žížu. Tu vodu jsme nosily celý den v taškách.. No a pak jsme ty flašky nahoře otevřely a... :) zase polité kalhotyy..
Čtvrtek 03
Celý týden jsme hledali Fish and Chips. Až ve čtvrtek, Tower restaurace. 10 liber, ale stálo to za to. Čtyři lidi, dva talíře. Spolužák: takový socky. Opovažte se pít vlastní vodu.
Pátek nebezpečný odpad
Dostaly jsme od rodin sendviče a zapomněly je vyhodit. Vyhazovaly jsme to na benzínce a vedle koše byl i koš na nebezpečný odpad. Tak poznámka: ty sendviče patří do nebezpečného odpadu /byl to puch, jak../
-...... A další storky, jako třeba zaměnění liber za eura (jé, stojí to jen tři eura!), focení spících kamarádů, "dvojhlavý" děda (Libovej špek, kámo)... a takový :DDDDDDDDDDDDDD
Hned bych jela znovu!
Nashledanou, lidičky! Přidávám photos!
PS: z toho žebříku u Host. rodin jsme všechny spadly. Stejně tak z postelí.