Vzpomínky- povídka

6. august 2015 at 12:24 | Simonnies |  Lovingess
Milí čtenáři a návštěvníci mého blogu :)
Po dlouhé době jsem zase něco zkusila napsat :) ... snad se vám povídka bude líbit (vím, je dost krátká)... A teď už popřeji jen příjemné čtení :)
S pozdravem vaše "blogerka" Simonnies
(Více v celém článku, lidi)


Toto místo bylo kouzelné. Vždycky jsem sem ráda chodila, ale od té doby co... Od té doby, co...
Vzpomínky mi zase vehnaly slzy do očí. Nenáviděla jsem ty přívaly myšlenek. A všechny se točily jenom kolem něho. Jednoho debila, co mi zlomil srdce. Ano, plakala jsem. Ale až druhý den jsem si uvědomila, jak neskutečně mi chybí. Úplně jsem cítila to prázdno v oblasti srdce. Bolelo mě na hrudi, při každém nádechu jsem ucítila, jak se mi mé křehké srdce láme na miliardy malých kousků, rozbíjí se jako porcelán a potom na chvíli sroste a při každém pomyšlení na toho idiota se jako sklo roztříští znovu a znovu. I teď jsem to ucítila. Bylo mi z toho špatně.
Seděla jsem na trávě a nechala stékat slzy na drobné fialky. Bylo pravé poledne, slunce pálilo a na nebi nebyl ani mráček. Ptáci prozpěvovali své melodie, veverky se vyhřívaly na slunci a jeden malý nezbedný krtek si kopal jámu nedaleko mých noh.
"Hej!" usmála jsem se.
"Ariel?"
Leknutím jsem sebou trhla. Zvedla jsem hlavu. Co nejrychleji jsem se postavila a chtěla odejít, ale on mi to nedovolil.
"Ariel, prosím tě, poslouchej mě!"
"Ne! Nebudu tě poslouchat! Okamžitě mě pusť!"
Stál tady. Havraní vlasy měl vyčesané nahoru. Jeho skoro černé oči na mě smutně hleděly. Ucítila jsem bolestivé bodnutí v oblasti hrudníku.
Sakra! Stál tady! Jedna část mě ho chtěla uškrtit, upálit, hulákat na něj a dát mu za vinu vše, co udělal.
Jenže ta druhá část mu chtěla skočit kolem krku, zabořit prsty do jeho vlasů, tmavých jako půlnoc, přisát se k němu jako nějaká velká pijavice a zůstat tak napořád, v jeho objetí a...
"Prosím. Poslouchej mě." Ve tváři měl zoufalý výraz. Vší silou jsem se držela, abych se nerozbrečela.
"Proč?"
"Přemýšlel jsem. Nemůžu bez tebe být. Už ani minutu. Ariel, prosím. Trhá mě to na kusy. Vrať se mi."
Ano! Chtělo se mi vykřiknout. Jenže jsem nedokázala vydat ze sebe coby jedinou hlásku.
"Dave, já..."
"Prosím. Já se změním! Udělám všechno proto, aby ses mi vrátila."
Strašně jsem chtěla přikývnout. Poddat se tomu. Jenže jsem asi měla strach.
Jakmile se ke mně přiblížil, zachvěla jsem se. Tak už dělej, sakra, křičela jsem na něj v duchu.
Jeho prsty se mi zabořily do mých pískových vlasů. Sotva se jeho rty přitiskly k mým, rozbušilo se mi divoce srdce a rozpustily se mi kosti. Hněv zmizel.
A pak se najednou odtrhnul a rozplynul se jako mlha. Stála jsem tam sama. Krtek dál hloubil noru a veverky skotačily a .. já jsem tam stála jako idiot a ronila krokodýlí slzy.
Svezla jsem se zpátky na trávu a dala se do hysterického pláče. Nenáviděla jsem to.
Musím se svou fantazií už sakra něco udělat.
Jinak se jednou zblázním.
Utřela jsem si slzy-a potom začala brečet nanovo.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama