Vítr ve vlasech

2. march 2015 at 18:54 | Simonnies
Trochu morbidní a primitivní povídka :D... Ale taky povídka :D




Promnula si šaty a zvedla se. Opřela se o lokty a snažila se popadnout dech. Páni. Její bosé nohy byly špinavé a poraněné, párkrát se pořezala o sklo a několikrát zavadila o keř. Šaty-rozedrané. Pamatuje si, jak ji honili vlci. A spadla ze srázu. Podívala se směrem k lesu. Vydechla. To je krása.

Jak se sem vůbec dostala? Jednoduše- toužila po dobrodružství. A to se jí vlastně celkem vymstilo. Byla moc rychlá na to, aby se stihla otočit. Ale moc pomalá, aby nespatřila tak krásný div.
Matka ji vyhnala, protože dívka milovala čtení. To je teda hloupost, co? Milovala čtení. To je něco neuvěřitelného. Jiné dívky v jejím věku se zajímají jen o ty své tak obyčejné iPhones. Kašlat. Ji technika nezajímala. Ano. Ona milovala jedině svou fantazii a knihy. Mnoho knih. Ale všichni se jí smály.
Byla to tedy dívka s fantazií. Dívka, jež snila každý den o tom, že se jednou poveze na opravdovém pegasovi, že se spřátelí s bandou trpaslíků a malé víly s křidélky jí uvinou věneček z růžových pampelišek a sedmikrásek barvy tyrkysu. Její starší sestry se jí moc smály. Považovaly ji za malou holku. Hlavně ta nejstarší, ta ji vůbec neměla ráda.
Táta ji vždycky měl rád. Ale... Před třemi lety odešel. Našel si přítelkyni. A odletěli spolu pryč. Asi na Cejlon...
Její nejlepší kamarádka Sonja jí před měsícem oznámila, že se s ní nesmí bavit. Dostala totiž velký LG a to ji zajímá nejvíc.
Kašlat. Uteče.
Ale než matce vysvětlila, že chce prožít dobrodružství, už byla z domu. A čtverec jejích sestřiček jí ochotně pomohly s kufrem...
Co bude dělat? Půjde za babičkou?
Kašlat! Uteče!
Ano. Vzala svůj kufr a vydala se na rozlehlou louku na kraji města.
...
Snažila se běžet co nejrychleji. Jenže zřejmě neměla dost sil. Upadla udýchaně na zem. Byla vyčerpaná. Rozházeli jí kufr a rozebrali věci. Výtržníci. A chtěli teď dostat i ji. Chtěli ji snad ublížit?
Když chvíli pohodlně odpočívala, objevily se neznámé stíny. vrhli se k ní. Po pár metrech se na chvíli ohlédla, ale... Kufr byl na všechny kousky. Potom si jí znovu všimli. Rozběhla se. A teď nemohla dál.
Najednou ji chytla něčí ruka.
Vykřikla. Prudce se zvedla.
Podívala se do tmavých očí někoho neznámého. Byl to jistě chlapec přibližně v jejím věku. Byl tak o pět centimetrů vyšší. Měl tmavě hnědé oči s kouzelnou jiskrou. Plná ústa a malý nos. Vlasy mu lezly do jeho očí. Byly krátké a černé. Kůži měl opálenou. Nadechl se. Pořád ji držel. Dívali se sobě do očí. Dívka čekala. On čekal.
"Pojď se mnou!" hlesl. Lekla se. Čeho? Toho, že zase ztratí svobodu? Že jí ten pohledný chlapec ublíží? To nikdo neví.
Vyškubla se mu a běžela směrem k horám.
Začala šplhat po skalní stěně.
Ale dohonil ji.
Znovu vykřikla, pevně se zachytila výstupku a kopla. Jenže do prázdna a tak spadla dolů, rovnou jemu do náruče.
"Nech mě jít!"
"Nemůžu."
"Proč?"
"Protože jsi na cizím území. Tady nemáš co dělat."
"Proč ten kufr?"
"Pojď se mnou."
Znovu se mu vytrhla, sáhla po nejbližším kameni a napřáhla se.
Její křik se rozlehl dalekou krajinou.
Zabila ho snad?
Pustila kámen. Začala zase šplhat. Její šaty se zahákly o skalní výstupek a skoro ji strhly dolů. Ale jedním trhnutím vpřed se místo natrhlo a ona mohla pokračovat.
...
Doběhla k potoku. Voda!
Když se osvěžila a odpočala si, ulehla do trávy. Ne na dlouho. Za sebou uslyšela vrčení. Vlci.
Rozběhla se. Ano, vlci. Bylo jich asi pět. Běžela velmi rychle, ale přece ne dost. Jeden vlk ji dohnal a zakousl se jí do lýtka. Upadla s křikem k zemi. Čekala na svůj osud. Ale vlci odešli. Kromě jednoho. Ten ji s kňučením očuchal a packou se dotknul její ruky. S pláčem se na něj zadívala. Byl nádherný. Celý bílý, měl černé oči. A vlastně.... Byla to vlčice.
Po boku své Sněženky, jak mladou vlčici dívka pojmenovala, strávila divokou noc. Ráno se obě vydaly dál. Dívka nevěřila svým očím. Jak to, že ji Sněženka následuje?
Její noha ji však bolela pořád. S kulháním a opřená o Sněženku se snažila jít dál za svým snem. Sněženka jí pomáhala.
...

Sněženko, zaslechla se. Se slzami naposledy pohladila nebohého vlčka. Že jen neposlechla toho starého blázna. Že jen sem chodila! Sněženko, odpusť mi. Plakala. Lehla si do trávy k vlčici a usedavě plakala.
Pitomí lidé. Jejich rajón to sice je, ale tohle je hnusné! Ano. Ten majitel lesa si myslel, že je Sněženka srna. Nesmějte se, hlupáci. Neviděl ji. Dívenka měla štěstí. Střelil jen deset centimetrů vedle. Bohužel deset centimetrů od ní stála Sněženka. Schytala to...
...
A teď tu seděla a dívala se do prázdna. To byla krása. Ta temnota je pryč.
Postavila se.
Bosé nohy ji už vůbec nebolely. Za boty si koupila jediné občerstvení. Neví kam došla, ale lidé zde žili velmi skromně.
Opustila nebohou Sněženku a rozběhla se dál. Po dvou zlých nocích a potulování se po vesnici a po lese si uvědomila, že je asi konec. Myslela si v jedné chvíli, že vidí Sněženku, živou a zdravou. Rozběhla se. Jenže země najednou nebyla: a dívka padala, padala, až najednou- už neměla kam padat. A usnula...
Teď se rozběhla k tomu světlu. Spatřila tam snad Sněženku? Není to její babička?
A jestli ano, je to krásný začátek smrti.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Daniel 15 let Daniel 15 let | 3. march 2015 at 19:36 | React

Wow si užásna ???  ???  ???
Vážne máš pravdu trochu morbidní :-D
Šiml jsem si že máš fotky tady na liště si moc hezká doufám že ti to psaní vydrží :-)  ;-)  :-D

2 Elis Elis | Web | 5. march 2015 at 10:50 | React

Píšeš skvěle, povídka se mě líbí...

3 siminikki siminikki | Web | 12. march 2015 at 15:58 | React

[1]:

[2]:

Povídku jsem psala hrozně narychlo, protože jsem v klubu dělala menší soutěž, kde bylo úkolem si přečíst povídku a odpovědět na otázky :D A měla jsem max půl hodiny plus kontrolovat zprávy s "přihláškami" do soutěže :D takže...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement