March 2014

úryvky z knihy Rudé růže 1

29. march 2014 at 22:10 | Simona Andrejcová |  Literární


Musím jít takovou zvláštní tmavou uličkou, kde je všude na zemi střep. Jsou tu tři cesty. Jedna vede domů, druhá někam jinam a třetí? Tak to je asi slepá ulička…Najednou slyším:
"Ahoj. Hm. Co tu děláš tak sama, hm?" otáčím se a za mnou stojí mladík asi kolem dvaceti pěti let. Za ním se pomalu hrne celá parta. Je jich asi osm.
"No, kočičko, neměla bys chodit ven tak sama." Zasměje se jeden z nich.
"Já nechci problémy. Můj tatínek potřeboval, abych mu pro něco zašla do lékárny. Nebojte, hned půjdu pryč. Jinudy nepůjdu, trvalo by to dlouho. Chci být jenom rychle doma." Řeknu směle. Odcházím, ale ten hlavní mě chytne za ruku a usměje se.
"Ha, ha, ha. Nechoď. No tak. Snad se nebojíš. Hm. No tak, zůstaň tu ještě s námi. Hm, no? Bereš? Jenom na chviličku. Ha, ha, ha!"a přitáhne si mě k sobě. Sebevědomě odpovím:
"Ne. Dejte mi pokoj. Laskavě mě pusť a běž pryč. Čau!" a vykroutím se mu. Ale on se jenom zasměje. Já odcházím, ale vidím, že cestou k mému bytu chodí další takoví a dívají se mým směrem. Otáčím se, ale všichni stojí za mnou.
"Řekl jsem, že zůstaneš, tak tu zůstaneš." A hodí mě na zem. Začne se mi hrozně smát. A najednou někdo stojí za všema těma blázny a křičí:
"Dejte jí pokoj, slyšeli jste?!" a jednoho praští. Běží za mnou a zvedá mě. A já v něm poznám… Jaka!!!
"Spřízněné duše… Jak krásné!" zasměje se ten hlavní.


...
Asi jo…" usoudí Patrik. Podívá se mi do očí a na chvíli se zamyslí. To je ta chvíle, moje možnost! Převalím se a vyvleču se mu. Otevírám dveře. Rozbíhám se uličkou vpřed a on běží za mnou, křičí a nadává mi. Zabočím vpravo. Ale vtom si vzpomenu… Tady je ta ulička… Kde jsem potkala Jaka! A jinak… Tudy se asi pryč nedostanu!
"Smůla, Jeniso!" udýchaně zakřičí Patrik.
"Hele, dej mi pokoj!" snažím se být aspoň malinko odvážná, ale moc mi to nejde. Patrik se ke mně přibližuje a já se rozbíhám do nejbližší malé úzké uličky. Pamatuji si na to, že tu byly tři. K Jakovi, rodičům… Teď běžím tou první. Tudy jsme s Jakem utíkali od těch bestií. Nebo to bylo… tam?

"Ne! Slepá ulička!" padnu na kolena a brečím (dnes brečím celé dopoledne…). To byla ta třetí malá slepá ulička. Cítím, jak se ke mně Patrik přibližuje. Už není útěku. Už to není možné. Už neuteču!
...

Simona Andrejcová?

Ahoj, jmenuji se Simona Andrejcová. Na mých některých knihách mě můžete najít pod pseudonymem Simona (Zoe) Andy. Jako třeba zde, v knize Rudé růže. Je to moje snad nejlepší kniha, hodnocením kamarádů a rodiny. Doufám, že se bude líbit.

Osobní údaje?

22. 4. 2001… Teď zrovna chodím do sedmé třídy a jsem původem ze Slovenska, ale celý život bydlím v ČR. Mám jednoho brášku Samka a fenku Betty.

Něco o mně?

Miluju psaní knih, románů, skládání básní, písní a vytváření choreografie nebo další. Mám ráda psy, koťátka, koníčky a mláďátka. Docela mě baví angličtina, dramatická výchova, jenom málo tělocvik, VZD, VV, ale taky Humanitní seminář… Mám ráda své kamarády.

Siminikki.blog.cz

Tulipes - úryvek

16. march 2014 at 15:22 | Simona Andrejcová |  Příběhy a různé
Simona Andy

Tulipes

Psal se rok 1998. Byl krásný den. Slunce hřálo a tichý vánek všem v práci chladil ušpiněná líce. Všichni tvrdě pracovali a pohled na jejich znavené ruce přímo drásal srdce. Stavba nového pracovního areálu přece musí být důkladná a jak říká pan Lauwié, hned a ještě dříve.
A ještě drásající pohled, než na ty znavené ruce, byl pohled na rozbořené louky s nádhernými pomněnkami a kopretinami a čím víc na ně, tím více na zničené tulipány. Nikomu to ale ani nepřišlo na um, prostě tvrdě pracovali, tak jak jim ta pracovní agentura nařídila.
Jediný, komu bylo těch zničených luk líto, byla Laura. Vlasy jako havraní křídla, oči jako křišťálová studánka a úsměv tak hřející, jako sluneční zář. Dívala se na to s lítostí a s pomyslením, jak by všechny přesvědčila, že i louky jsou krásnější, než jen občejný mrakodrap. Ale jak?
Na vše se mohla dívat jenom ze své malé kancláře, kde musela celý den prosedět a sloužit svému šéfovi jako obyčejná sekretářka. Jednou psala to, jednou tamto. Víc než psaní po ní pan Salwien nežádal. Byl již léta ženatý se dvěma syny a jednou dcerou, kterou často vzal do své pracovny hlídat. Slyšela na jméno Vanillia, kvůli tomu prý, že její vlasy voněly vždy jako vanilka.
Ale Laura vůbec neměla co po tom, aby mohla poznat soukromí svého nadřízeného. Toužila roztáhnout svá křídla a zvlétnout někam do dáli, daleko až k úsvitu samého slunce. Chtěla poznat svět, Nový Zéland a jejich sporty, Austrálii a tajemná zákoutí New Yorku. Francie už ji prostě nebavila.
Často chodívala se svou kamarádkou Lailou nakupovat nějaké nové módní kousky, třeba do známé Siluety, nebo LATINA paris měla také v sobě ten okouzlijící šarm. A nejlepší bylo přeci jen to, jak si spolu mohly sednout v Café de' Vous a popíjet to exkluzivní chappucino a přitom jenom mluvit a mluvit.
Ale teď už k tomu neměly ani jedna možnost. Laura a Laila se se svým volnem nikdy nemohly setkat. Když měla Laura dovolenou, tak Laila musela odjet do Madridu na důležité pohovory se Sr. Pasado a jeho manželkou Seňora Pasado kvůli jejich vyspělé firmě. A kyž měla klid Laila, tak Laura vypisovala důležité doklady včetně Les salaires des employés de la société, tedy Platy zaměstnanců firmy. Neměly na sebe prostě čas.
A jak tak Laura ještě chvíli vzpomínala, ozval se známý hlas: "Manquer! Kde jsou na mém stole uchystány importance o registraci nových firem do naší společnosti?"
"Ještě to nemám, monsieur Salwien!" odpověděla mu a šla si po své práci. Usedla k počítači a začala do speciálního programu vypisovat ze svých poznámek své popisky. Každou firmu si nahlas přečetla a při každé její hlásce byl slyšet ten krásný francouzský přízvuk: La' embr'adia, Dolphin Vêtements, Fleuriste Paola...
Prostě vypsala nějaké firmy z registrace, což jí trvalo asi dvě hodiny, protože vše musila řádně zkontrolovat. ...

Touha

2. march 2014 at 16:55 | Simona Andrejcová
Ano. Jak už jste přečetli v nadpisu, dnes se budu rozepisovat..
Ne. O tomto ne. Vlatně bych spíše udělala menší recenzi. Hádejte co?
Píšu novou knížku! Boží, že? Mrkající

Ano, jak si někteří říkáte: Už zas? Ale věřte, mám už dvě knihy... Třetí zvládnu! (plus ještě ty nedokončené, co mi v počítači zabírají místo Smějící se)

Nevadí. Zde je recenze atakdále, PROČ byste si knihu měli přečíst...:-)

O čem je?

Slavný hrabě Dominick a jeho manželka Linette se rozhodli provdat jednu ze svých dvou dcer- devatenáctiletou Samanthu. Když ale budoucí hrabě Elliot- princ na ženění, syn hraběte Bernarda a hraběnky Ruth pozná nevěstu, kterou mu rodiče vybrali, rozhodne se, že musí všechno zastavit, protože se mu Samantha vůbec nelíbí. Spíš by se radši oženil se Samanthinou sestrou, mladší, patnáctiletou dcerou hraběte Dominicka- Aileen.

On... on... prostě on!

2. march 2014 at 16:23 | Simona Andrejcová
Představ si, že jen tak v klidu jdeš nakoupit. Nakoupíš, vezmeš nákup a se svým pejskem, který
na tebe v klidu čekal před obchodem, vyrážíš hrdě domů. Ale vtom přijde něco, co tě
donutí se pozastavit a roztluče ti srdce na puls tři tisíce (no, přeháním...)Usmívající se
________________________________________________________________________________________________
Ano, i takto to vypadá. Stojíš tam bez hnutí, tvůj pes po tobě skáče, ale ty ho absolutně nevnímáš, protože teď myslíš... na něco úplně jiného.
Na protější straně silnice si vykračuje sám anděl. Vysoký, tmavě-modrá bunda a džíny. Blonďák kolem patnácti let, vlasy krátké a pečlivě upravené se světle-hnědým tónováním. Jeho úžasné modré zářivé oči se dívají vpřed. Chce přejít. To ne! Musím se honem někam schovat!

Asi tak nějak to vypadá. Ale je tu ještě zajímavější případ.

V obchodě. Stojíš u pultu s uzeninami a žádáš šunku a salám Herkules, čtyři nožičky jemných párků... když vtom prodavačku přeruší hlas mladého muže. Kouknu se tím směrem- a něco mě přinutí se usmát (když na to pomyslím, zase se usmívám a celá se červenám!).
No tak prodavačka s ním něco mluví a ten pak přikývne a koukne se na mě. Jeho hřejivý úsměv mi zvedne puls na třista a rozproudí krev po celém těle. Usmívám se taky a on potom celý červený mizí.
Bylo to znamení? Určitě. Víckrát jsem ho už neviděla. Myslím. Tolik mi chybí jeho tvář! Jeho oči, úsměv a pohled! Co naděláme... Že holky?

My se můžeme jít .... .... a oni se nám akorát z výše vysmějí. Co dělat? Neznám jeho adresu, ani facebook, a dokonce ani jeho jméno! Utrpení jak má být. No, tak to nám asi něco říká: Sni dál, nevíš o kom? Dám ti vzora.... Chrrrrrrrrrr, jak já ten pocit nenávidím!

S láskou a podporou do života Siminikki