January 2014

Sedmikráska

31. january 2014 at 14:09 | Simona Andrejcová |  Básně vám
Včera mi napsala dívka pod přezdívkou Penny Wie. Chtěla, abych napsala báseň na téma Sedmikráska a potřebuje to tak do neděle... Kvůli tomu, že má její máma narozeniny, nebo tak nějak. Takže jsem něco vymýšlela...Usmívající se
Líbající

Sedmikráska

Je jich stále víc a více,
zahřejí krásou zmrzlé líce.
A přece je jich jenom málo
a to méně, než se zdálo.

Duši obohatí vůní svěží,
nevšimneš si, jak čas běží,
když vidíš jejich krásu-
ach, nevšimneš si času!

A pohled na ně je tak krásný,
můžeš o něm jenom básnit,
když vidíš jejich krásu-
ach! Nevšimneš si času!

A potom se podíváš,
ejhle, jak krásné děti máš!
Ten pocit zahřeje Vás,
vyjádřený přes sedm krás.

A jelikož krás sedm znám,
jméno pro ni krásné mám.
V jednom květu úsměv, láska-
tak to bude Sedmikráska!


Úryvek z knihy Rudé růže 2

31. january 2014 at 13:53 | Simona Andrejcová |  siminikki-další legrace

Rudé růže 2

Připravila jsem si pro Vás malý úryvek z mé nové hotové knihy Rudé růže 2. Kniha navazuje na jedničku, ktreou jsem dokončila již v říjnu 2013.
Dvojka vypráví o hl. hrdince Jenise, o jejím příteli Jakovi a jejich dalších problémech, které je v druhé části drama-románu čekají. Holky ve třídě knihu zhodnotily kladně. Jak ji zhodnotíte vy?
!Upozornění! Část textu je zcela podřízena autorským právům! Zakázáno kopírovat a vydávat pod svým jménem!
...
Kráčím do lékárny, když vtom zahlédnu obchod Rudé růže. Běžím se tam podívat a u pultu stojí mladá prodavačka, zrzka s pihami a směje se něčemu, co říká nějaký zákazník. Počkat... Já ho znám! A do háje! "Slečno, přejete si?" zeptá se prodavačka. On se otočí... Ach ne! Sakra! Moje obavy se potvrdily! Patrik! "Ne... Já stejně už musím..." "Opravdu, Jeniso?" ušklíbne se Patrik a blíží se ke mně. Po celým těle se mi objevila husí kůže a já couvám. Snažím se okamžitě vypadnout. Ale jelikož já jsem ten prohlášený smolař, který v ohrožení se ještě víc ohrozí, tak zakopnu. Spadnu na zem a Patrik nade mnou stojí a usmívá se. Zrzavá prodavačka vycítí nebezpečí a běží za mnou, aby mi pomohla vstát. "Jé, slečno, musíte dávat větší pozor!" "Díky." "Mohla byste, prosím, na chvilku... Potřebuji si promluvit tady... S jednou známou... Nic se neděje..." ušklíbne se znovu Patrik. Když se podívá na mě, uvidím mu malé jiskřičky v očích. Výsměch a šance, pomyslím si. "Tak co, jak jde život?" zeptá se posměšně. "Co je ti do toho? Nech mě na pokoji!" "Jinak co?" "Jake... A..." "Já se toho tvýho panďuláčka nebojím! A okamžitě stáhneš tu žalobu, okamžitě zastavíš hledání, jinak se postarám o to, že ti ze života udělám totální peklo!" "To už se stalo!" zakřičím. Ale Patrik okamžitě zvedne ruku a vrazí mi facku, až se totálně otočím. Rozbrečím se. Snažím se utéct, ale on mě chytne za ruku a zastaví mě. Když se snažím mu vytrhnout, tak mi ruku zmáčkne, až vidím světlo na konci tunelu. Bolí to tak hrozně, že se neubráním křiku. Zrzka okamžitě vyjde se starou ohořelou pánvičkou a vyhrožuje Patrikovi, že zavolá policii. Najednou mě stáhne a hodí na zem. Ví, že tohle mě zastaví, protože si vždycky buď narazím žebra, nebo vyrazím dech. Přibližuje se k vystrašené prodavačce a začne na ni hrubě nadávat a křičet. Ona okamžitě zmizí ve skladu a Patrik se znovu věnuje mně. Prudce mě zvedne a začne se smát a něco mi říkat. Potom udiveně pozvedne obočí. Asi se mě na něco ptal. "Tak slyšlíš sakra?! Trošku slušnosti by to opravdu chtělo, ne?" zařve. Začnu se pomalu vytrhávat, ale on mě znovu hodí o zem. A pak mě zase zvedne a zase něco říká. Vtom se ale otevřou dveře obchodu a štěstí v neštěstí... Je to Jake! Můj bože! Sláva! "Jaku! Pomoc!" "Ach, hle... Náš malý poslíček!" zamumlá Patrik. Jake neváhá a okamžitě vrazí Patrikovi takovou, že se Patrikovi spustí krev z nosu a začne zase nadávat. Já se okamžitě chytnu Jaka a oba dva mizíme. Vtom si vzpomenu- ta prodavačka! "Jaku, je tam jedna prodavačka!" "Musíme jít!" "Ale bojím se o ni! Co když jí Patrik ublíží?" "Dobře, ale honem!" řekne po chvíli Jake. Když se vracíme i pro prodavačku, tak vidíme, že Patrik je na toaletách a ošetřuje si opuchlý nos. Ta zrzka celá vystrašená kouká ze skladu. Když uvidí Jaka, oddechne si. "Kde vězíš? Sakra, Jaku! Vždyť on ti skoro zničil obchod a zabil... Tvoji holku?" podiví se. Jake naznačí, že musíme rychle a ona neváhá ani minutku a pádí s námi pryč. "Vy se znáte?" zeptám se Jaka po chvilce. "No, vlastně tu práci mi nabídl on. Jsem taky něco, jako obětí toho šílence! Vlastně ne přímo jeho!" "To je Lenčina sestra..." prohodí Jake. Vykulím na něj oči. "Jmenuje se Kelly. Kelly, toto je Jenisa." "Ahoj, Jeniso. Víš, Jake mi o tobě vyprávěl... Prý jste se rozešli..." "Ano, to je pravda, ale... To je vlastně dávno." "A kvůli čemu?" "Kvůli Lence..." zastane se Jake. Kelly zasmutní. Omluví se, že prý už musí jít a odběhne pryč. Kouknu se nevěřícně na Jaka. "Jsi normální? Takový jsi být nemusel." poučuji ho. "No, aby ti praskly nervy, když je to sestra tvé největší nepřítelkyně?" "Lenku nenávidím... Ale když už vím pravdu..." "Dobře. Jdeme domů? Zavoláme znovu policisty?" "Jo... Počkej! Ještě musím přece do lékárny! Sakra! Totálně jsem na to zapomněla! Musím si ještě skočit koupit... Ale nic..." "Řekni mi to!" Jake mě políbí. Já se ale odtrhnu a řeknu potichu: ...
 

Zimní pohlazení

30. january 2014 at 18:42 | Simona Andrejcová

Zimní pohlazení

Jitka se smutně koukala na sněhovou závěj, která venku bila do oken jako obrovský blesk. Každou chvíli číhala, jestli se nevrátí táta a nepřinese jim něco dobrého.
"Jitko, pojď si uklidit ty panenky, zavazejí tu." zavolala na ni maminka z kuchyně. Jitka naposledy smutně pohlédla ven oknem, ale potom vstala a maminku poslechla.
"Tatínek se ještě nevrátil," fňukala Jitka, "a to už je pryč asi tři hodiny!" "Ne,jenom dvě a půl. On se určitě za chvíli vrátí, dokonce i s vajíčky a mlékem. Možná by mu neuškodilo, kdyby koupil i nějaké čerstvé jahody pro mě a jablíčka pro vás." zavrtěla hlavou maminka.
Jitka si uklidila do košíčku poslední panenku. Po chvilce vstala a řekla si, že tatínka ještě bude chvilku vyhlížet a možná se za chvilku vrátí, jak říkala maminka.
Venku byla ale veliká závěj. Nebylo vidět ani na krok. Byla zima a byl mráz, který zahalil všechny ptačí hnízda a osedlal střechy všech domů ve vesnici, ze kterých visely špičaté rampouchy. Lidé se snažili zahřát u krbu a každý doufal, že to počasí za chvíli přejde.
Ale tatínek pořád nepřicházel. A nic nenaznačovalo, že ještě dnes přijde. Jitka už si utírala slzičky, které se jí krásně kutálely dolů po jemných růžových tvářičkách. Jitka se o tatínka bála. I maminka už kývala smutně hlavou. Ale nikdo kromě Jitky si nepřiznal, že by se tatínek někdy nevrátil.
"Jitko, pojď ke stolu. Je večeře, broučku." zavolala Jitku maminka.
"Já nechci jíst, maminko, já nemám hlad." odvětila smutná Jitka a dál tatínka vyhlížela.
"Panečku, Petře, kde vězíš, nevíš ani, co se tu ta tvoje Jitunka načeká! Propánajána, Petříčku!" svolala do vzduchu babička Ivanka a usedla ke stolu. Vzala si na klín malého Kubu. Jistě že byl malý, byly mu teprve tři ročky. Ale byl to chytrý chlapec, to se musí uznat.
"De je tata?" kouknul Kubík na babičku. "Venku, Kubíčku, venku je." odpověděla mu babička. "Aje venku je žima, baba." odpověděl jí zase na oplátku on. Všichni se na Kubíka zadívali a každý si uvědomil: Vždyť ten kluk má pravdu.
Pustili se tedy všichni do hodování, kromě Jitky. Ta ještě pořád seděla u okna a tátu vyhlížela.
"Holka jedna nevděčná! Pojď se už najíst, vždyť k tomu oknu jednou přimrzneš! Nebudeš moct odlepit nos. Tak jdeš ke stolu, kruci fix?" rozzlobil se dědeček. Jitka ale nevnímala. Dědeček se rozzlobil ještě více a povídá:" No pojď, já ti napráskám!" a už se vydal, že Jitce dá na zadek. Ale Jitka se rozbrečela ještě více a po chvilce už křičela plačky jako pavián.
"Jé, promiň mi to, Jitečko." omluvil se jí dědeček a vzal ji do náruči. "Nevadí, dědečku. Mně je smutno za tatínkem!" vzlykala Jitka.
Dědeček vzal Jitku za ruku a vedl ji ke stolu. Ta snědla aspoň chleba, ale krupičnou kaši nechtěla. Maminka se rozhodla, že už ji nechá tak. A tak se také stalo.
Ani pozdě večer se tatínek nevracel. Maminka už se vážně začala bát.
Jitka se připlížila dolů do kuchyně a slyšela maminku vzlykat. Babička ji uklidňovala a říkala, že vše bude dobré.
Na to Jitka nedbala. Obula si čižmy a teplý vlněný svetr a vyrazila ven. Chtěla totiž tatínka najít. A to za každou cenu.
I když Jitka věděla vždy, kudy se jde do města, v té vánici nebylo vidět ani na krok. Vítr hvízdal tajemnou písničku a sněhové vločky jemně dopadaly na zem a při dopadu každá zazvonila jako malý zvoneček.
Jitka se vydala ven. Hledala cestu do města, ale zabloudila. Šla tou druhou cestou, kterou měla. Zabloudila do lesa.
Běhala sem a tam. Za sebou měla domov a k němu by cestu ještě našla, kdyby se hned obrátila. Ale ona se rozhodla jít dál.
Bloudila dál temným lesem, přes keře skákala, stromům se vyhýbala a každou minutu myslila, že zmrzne, ale láska ke svému tatínkovi byla silnější, než zima. Bloudila tedy dále a dále. Až nakonec upadla.
Nemohla se zvednout. Neměla na to síly. Rozplakala se a chtěla se vrátit, jelikož už ji opravdu zebaly nožičky a maminka ji určitě bude hledat! Ale cestu nazpět už teď nenašla.
"Ach, běda! Běda mi, že jsem se nenavrátila hned! Že jsem vylezla z domu, ze své hřejivé postele! Že táta šel na ten trh! Co jsem to jen způsobila! Teď zahynu i já!" plakala. Byla to věru chytrá holka. Bylo jí už deset, byla nejchytřejší z vesnice. Ale na co jí to teď bude, když už se nemůže vrátit. Ne v této bouři.
Po chvíli uslyšela nějaké zvuky. Za stromy se objevilo asi pět párů rudých očí, které na zmrzlou Jitku civěly. Jitka se teď rozplakala ještě víc. Oči na ni dále hleděly a čím víc, tím blíž se přibližovaly. Po chvíli Jitka spatřila i velké tesáky a slintající tlamy. Byli to hladoví vlci, kteří si pro malou Jitku přišli v dojmu, že je to jejich sousto. Jitka se vyděsila a začala utíkat zpátky nebo aspoň pryč. Ale vlci ji doháněli. Už ji skoro měli. Po chvíli byla Jitka úplně vyčerpaná. Lehla smutná do sněhu a čekala co bude dál...
Pokračování příště!

"A co je tvou inspirací?"

2. january 2014 at 17:29 | Simona Andrejcová

"A co je tvou inspirací? Odkud to bereš?"

Jednoduchá otázka. No... Otázka možná, ale nad odpovědí se musíme malinko zamyslet. Každý odněkud musí čerpat své nápady...