Šíma a její depresivní stavy..

8. november 2016 at 0:44 | Simonnies |  Deníček
Bože, vždyť já jsem úplně blbá.

Jeee, to jsem celej den vypadala takhle?! No potěš.

No tyyy... oddělejte někdo to zrcadlo!

Jo. Pětka. Tak to můžu jít rovnou za popeláře a ani tam mě nevezmou.

Ten kluk se na mě podíval. Je hezkej. Sakra, usmál se. Co když mám něco ve vlasech a on se mi směje a potom o mně poví kamarádům?

,,I would choose the Animal rescue charity. Just try to imagine a little dog, an innocent puppy, who is alone in a cage, thinking about-" sakra, jak je to slovíčko? To je trapas! - ,,I am for this. Hihi. And that's ... all." Coffee and snack? Chill out, I am just an idi*t.

Projdu jen kolem té party.. smějí se. Určitě se smějí mně. Ničemu jinému se smát nemůžou - (protože celý svět se může smát jen mně. Trefte tu holku pánvičkou.)

Určitě to znáte. Nízké sebevědomí, paranoia, pesimista tělem i duší. Stačí malá rozbuška, jako třeba špatná známka, špatně slazené (cukrem hehe) oblečení, špatný vtip na vaši osobu, a zhroutí se celý svět.
 

Důvěra

25. august 2016 at 14:00 | Simonnies
Že bych zase začala básnit? :)


Jarní vánek.
V dálce hlas slavíka.
Opouští mě spánek.
důvěra útíká

pryč. Za hory a kopce,
za prameny vod.
A já pomyslím si trpce:
jestli je to vhod

napsat ti, že mě to mrzí.
Odpustit ti tvoje chyby.
Setřít všechny naše slzy,
Říct: zlato, pochop, ty mi chybíš.

Zavrtím hlavou, zavřu oči.
Odložím svůj telefon.
Zvonek, aha, já se otočím,
sakra. To ne. Je to on.

Vtom probudím se do šera,
svůj šílený dech slyším jen.
Pryč je moje důvěra,
pryč je tenhle zvláštní sen.

Místo, kde chci žít

25. august 2016 at 12:37 | Too secret |  Poems

Procházím rozepsané články a najednou, aha!
Báseň z roku 2013.
Příjemné počtení xD



Na houpačce ležet a jemně bdít
a o tomhle tajném světě snít.
Moře ve vlnách tiše zpívá
a racek se na krajinu dívá.

Pestré barvy květů až oči ničí
a my hrajeme si s kokosy-jako míči.
V pralese had hlasitě syčí
a poupata krásně klíčí.


Zvěř umlkla. Ticho jest.
A já přec uslyším hlas a zatnu pěst.
Ale bát se nemusím,
to jen ptáci ulehají ke spaní,
a paní ptačí jim vypráví
o slunci a svítání.

A ranní vánek rozproudí nám zrak,
všude kvítka a na břehu moře pták.
Ach, už navždy tu chci být,
neboť to je to místo,
místo kde chci žít.
 


WATTPAD

20. july 2016 at 12:34 | Simonnies |  Deníček
Čauky lidi :)

Za poslední půlrok se toho stalo vážně hodně. A jednou z těch méně důležitých věcí je samozřejmě i to, že jsem se, ehm, na blog jaksi vykašlala.
Nevím, kolik lidí to teď čte. Možná jeden človíček, možná vás je víc. Každopádně, moje aktivita na tomto blogu tak trošku klesla, ale to neznamená, že jsem své psaní vzdala. Btw, zní to jako nějaký proslov před bitvou. Tak trochu jako opilecký proslov před bitvou. Zpět k tématu.
Koncem ledna tohoto roku jsem si založila účet na Wattu a musím říct, že jsem s ním spokojená a moje labilní slátaniny mají vcelku úspěch :D. Co dokáže improvizace? No dost toho dokáže!

Zase. Ten můj opilecký proslov.

Každopádně. Budu psát hlavně tam. Sem si však půjdu vylívat své srdíčko :D. Ano. Vylívám si srdíčko na blog, kam ročně zabloudí možná dva lidi a to i tak omylem. Vítám tě, cizinče. Kdysi jsem psala básničky a jestli chceš, horor začíná v roce 2010, kdy jsem s blogískem začala. Mimochodem, i mně při čtení krvácí oči.

Ach Bože. Zase odbíhám.

Možná sem někdy přidám ještě nějakou svou povídku, při zázraku báseň, ale teď budu psát hlavně na Watt. Z osobních důvodů nebudu zmiňovat svoji přezdívku, to kvůli anonymitě, která je pro mě na té síti vcelku důležitá. Kdybyste náhodou jednou na mé storky narazili, dozvěděli byste se, proč.

To už se zase vracíme k tomu, že píšu totální slátaniny.

Ale snad si najdu aspoň každé dva dny každý týden každý měsíc čas, abych sem zas něco přidala. No uvidíme.

Deníček si povedu, to se nebojte :)))

Loveee, Siminikki


Stíny v mysli, 02

20. july 2016 at 12:21 | Simonnies |  Stíny v mysli

Vyskočila jsem z postele a vyklonila se z okna. Samozřejmě jsem nic neviděla, ty hlasy nepocházely z naší ulice. Mrkla jsem rychle na hodiny. Osm ráno! Ach.
S vrčením jsem se zavrtala zpět do přikrývky a hlasitě zívla. Zavřela jsem oči. Všechno v pořádku. To se asi někdo pere.
Něco bouchlo.
A nebo ne.
Vstala jsem a rozběhla jsem se po schodech dolů. Asi jsem nebyla zrovna tichá, protože na mě dole už čekala máma, v županu, s rozcuchanými vlasy a ostražitým pohledem.
"Kampak si myslíš, že jdeš, Mallory Whiteheadová?" prskla. Sedla jsem si na poslední schůzek a najednou se cítila neuvěřitelně malinká. "Je osm ráno!"
"Já vím. Ale ti venku to neví." Ukázala jsem směrem ke dveřím.
"O čem to mluvíš?" zavrtěla zmateně hlavou.
"Ty to neslyšíš?" dotázala jsem se.
Máma se zamrčila a chvilku poslouchala. Venku teď někdo křičel, pravděpodobně strážce. Následovala dunivá rána.
Po nekonečně dlouhé chvíli si máma prohrábla své pochybuju-že-přírodně blonďaté vlasy (doteď mi neřekla, jak k nim přišla) a nespokojeně mlaskla. "Mal, nemyslíš si snad, že tě do té- ať je to cokoli- pustím? Podle mě jsou to obyčejní výtržníci. Nepleť se do toho, jasné?" promluvila tónem, kterému se nedá odporovat.
Stejně jsem to zkusila. "Chci se podívat, co se děje, mami! Co když hrozí nebezpečí? Budu první, co o tom bude něco vědět, no ne? Hm, skoro první."
Oči se jí zúžily. "Nikam nejdeš, a to už proto, že to může být nebezpečné. Prakticky je ještě příliš brzy. Běž spát."
"Mami…"
"Zpátky do postele, Mallory!" zahřměla. Poraženecky jsem si povzdechla a odebrala se zpět do pokoje. Jedna moje část mě teď nazývala nevychovaným spratkem, zato druhá se hned chtěla vyřítit ven a omrknout to.
Nevím proč, ale nějak jsem cítila, že to nebude jen tak obyčejná rvačka nebo výtržnictví.
Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Kdo sakra vymyslel, že čas spánku je ve tři ráno a čas vstávání až ve dvě odpoledne? Nikdy jsem se těmihle pravidly neřídila a nehodlám to měnit. Máma mi říkala, že když byla jako mladá v New Yorku, musela se řídit úplně jiným režimem…
Musela jsem se usmát. Máma byla vždycky hrozná rebelka. Teda, jako mladá. Teď se musí řídit pravidly a jediný přestupek ji může stát život. Je to trest za to, že v devatenácti utekla. Domů ji přivedl až nějaký strážce… A tady máma vždycky vyprávění zaráží. Takže fakta: útěk, New York, jeden rok v utajení, návrat, trest.
Jediné, co mi neřekla, ale nějak jsem to pochopila, je, že v New Yorku poznala mého tátu. A táta byl tady. Tady se totiž stalo něco, co způsobilo, že jsem na světě. Dobře, bez té části, co to opravdu způsobilo- vím totiž, že se tady někdo s někým pohádal, někdo něco zapomněl a někdo o něčem neví. Je to tak zmatené, kdybych tak-

Bum! Někdo rozbil sklo. Ať si moje svědomí i vychování, dokonce i matka, říkají co chtějí. Já zjistím, co se děje.

Where to go next