F.F.F.

Sunday at 20:56 | extrémně-frustrovaná-puberťačka |  Deníček
Jako malí jsme chtěli hodně rychle vyrůst. Mysleli jsme si, že svět dospělých je snadný a kouzelný, všechno to tajemné nás lákalo a nenechávalo nás klidně spát.
Jenže teď, čím blíže jsme tomu dospěláctví, tím víc si přejeme být zase těmi bezstarostnými bytůstkami.

Nebudu to dlouho zdržovat a vrhnu se k tématu. Spousta z nás v dětství potkalo plno lidí, kterým se dalo předtím říkat kamarádi. Aničky, Pepíčkové, Ervíny a Frederikové se ovšem během těch let docela vykreslili, vyšli na sluníčko a odhalili nám svoji pravou tvář. Bum.

Znám lidi, kteří si s přibývajícím věkem dělají také nové kamarády (another expression mě fakt nenapadl/a/o), jenže mně se zdá, že čím jsem starší, tím méně lidí kolem sebe mám. Jakože ano, znám spoustu lidiček, bavím se s nimi, ale pravé kamarády bych teda asi mohla napočítat na prstech jedné ruky.

Přemýšlím o tom. Chci být taková jako kdysi? Chci být znovu to naivní malé děcko a myslet si, že mám plno skvělých kámošů, hrát s nimi fotbal (dříve moje nejmilejší zábava venku), hrát si na slavné hvězdy a předstírat, že náš friendship vydrží už navždycky?

Nebo být prostě sama sebou, uzavřít se do sebe a věřit, že lidi jsou zkažení (protože oni jsou), schovávat se v koutě a čekat na zázrak?

Už dlouho se snažím najít tu zlatou střední cestu, závidím těm, kteří jsou mezi lidmi sebejistí před lidmi vypadají sebejistě (protože přetvářka je ta jediná vesta, která nás dnes dokáže udržet nad hladinou, co, děti?). Sakra, jak to děláte, brát své místo v partě jako samozřejmost? Já to zkusila a spadla jsem na hubu :DDD. Jako pak se neptejte, proč se někam nepřiseru, já myslím, že tyhle experiences jsou docela super důvodek, ne? :)

To je ode mě snad všechno. Jdu si přečíst zprávy od mých kamarádíčků.

- jeden prej chce půjčit stovku, hm dobrý, hlavně že jsem mu dnes říkala, že nemám pořádně ani na rohlík a moje pokladníčka zeje prázdnotou. A kamarádka mi zas píše o svých příhodách na výletě, přitom ji ještě ráno trýznila horečka, když jsem ji tahala ven.

Nevadí. Nejspíš je prostě chyba ve mně.
 

Šíma a její depresivní stavy..

8. november 2016 at 0:44 | Simonnies |  Deníček
Bože, vždyť já jsem úplně blbá.

Jeee, to jsem celej den vypadala takhle?! No potěš.

No tyyy... oddělejte někdo to zrcadlo!

Jo. Pětka. Tak to můžu jít rovnou za popeláře a ani tam mě nevezmou.

Ten kluk se na mě podíval. Je hezkej. Sakra, usmál se. Co když mám něco ve vlasech a on se mi směje a potom o mně poví kamarádům?

,,I would choose the Animal rescue charity. Just try to imagine a little dog, an innocent puppy, who is alone in a cage, thinking about-" sakra, jak je to slovíčko? To je trapas! - ,,I am for this. Hihi. And that's ... all." Coffee and snack? Chill out, I am just an idi*t.

Projdu jen kolem té party.. smějí se. Určitě se smějí mně. Ničemu jinému se smát nemůžou - (protože celý svět se může smát jen mně. Trefte tu holku pánvičkou.)

Určitě to znáte. Nízké sebevědomí, paranoia, pesimista tělem i duší. Stačí malá rozbuška, jako třeba špatná známka, špatně slazené (cukrem hehe) oblečení, špatný vtip na vaši osobu, a zhroutí se celý svět.

Důvěra

25. august 2016 at 14:00 | Simonnies
Že bych zase začala básnit? :)


Jarní vánek.
V dálce hlas slavíka.
Opouští mě spánek.
důvěra útíká

pryč. Za hory a kopce,
za prameny vod.
A já pomyslím si trpce:
jestli je to vhod

napsat ti, že mě to mrzí.
Odpustit ti tvoje chyby.
Setřít všechny naše slzy,
Říct: zlato, pochop, ty mi chybíš.

Zavrtím hlavou, zavřu oči.
Odložím svůj telefon.
Zvonek, aha, já se otočím,
sakra. To ne. Je to on.

Vtom probudím se do šera,
svůj šílený dech slyším jen.
Pryč je moje důvěra,
pryč je tenhle zvláštní sen.
 


Místo, kde chci žít

25. august 2016 at 12:37 | Too secret |  Poems

Procházím rozepsané články a najednou, aha!
Báseň z roku 2013.
Příjemné počtení xD



Na houpačce ležet a jemně bdít
a o tomhle tajném světě snít.
Moře ve vlnách tiše zpívá
a racek se na krajinu dívá.

Pestré barvy květů až oči ničí
a my hrajeme si s kokosy-jako míči.
V pralese had hlasitě syčí
a poupata krásně klíčí.


Zvěř umlkla. Ticho jest.
A já přec uslyším hlas a zatnu pěst.
Ale bát se nemusím,
to jen ptáci ulehají ke spaní,
a paní ptačí jim vypráví
o slunci a svítání.

A ranní vánek rozproudí nám zrak,
všude kvítka a na břehu moře pták.
Ach, už navždy tu chci být,
neboť to je to místo,
místo kde chci žít.

WATTPAD

20. july 2016 at 12:34 | Simonnies |  Deníček
Čauky lidi :)

Za poslední půlrok se toho stalo vážně hodně. A jednou z těch méně důležitých věcí je samozřejmě i to, že jsem se, ehm, na blog jaksi vykašlala.
Nevím, kolik lidí to teď čte. Možná jeden človíček, možná vás je víc. Každopádně, moje aktivita na tomto blogu tak trošku klesla, ale to neznamená, že jsem své psaní vzdala. Btw, zní to jako nějaký proslov před bitvou. Tak trochu jako opilecký proslov před bitvou. Zpět k tématu.
Koncem ledna tohoto roku jsem si založila účet na Wattu a musím říct, že jsem s ním spokojená a moje labilní slátaniny mají vcelku úspěch :D. Co dokáže improvizace? No dost toho dokáže!

Zase. Ten můj opilecký proslov.

Každopádně. Budu psát hlavně tam. Sem si však půjdu vylívat své srdíčko :D. Ano. Vylívám si srdíčko na blog, kam ročně zabloudí možná dva lidi a to i tak omylem. Vítám tě, cizinče. Kdysi jsem psala básničky a jestli chceš, horor začíná v roce 2010, kdy jsem s blogískem začala. Mimochodem, i mně při čtení krvácí oči.

Ach Bože. Zase odbíhám.

Možná sem někdy přidám ještě nějakou svou povídku, při zázraku báseň, ale teď budu psát hlavně na Watt. Z osobních důvodů nebudu zmiňovat svoji přezdívku, to kvůli anonymitě, která je pro mě na té síti vcelku důležitá. Kdybyste náhodou jednou na mé storky narazili, dozvěděli byste se, proč.

To už se zase vracíme k tomu, že píšu totální slátaniny.

Ale snad si najdu aspoň každé dva dny každý týden každý měsíc čas, abych sem zas něco přidala. No uvidíme.

Deníček si povedu, to se nebojte :)))

Loveee, Siminikki


Where to go next